Babičky má Axel dvě. Babičku Zuzanu a babičku Leontýnu. Babička Zuzana je inženýrka a pracuje v bance. Protože nemá tolik času, jezdíme za ní s Axelem do práce na oběd. Sedáváme s babičkou inženýrkou v parčíku za prosklenou bankovní kantýnou a před zraky ostatních inženýrů a managerů pojídáme z mastného papíru zdobeného prasátky učňovské párky a plátek sekané z nedalekého uzenářství za cenu skoro lidovou. Axel žije svůj třetí měsíc, takže si na tyto lahůdky ještě musí nechat zajít chuť.
Za babičkou inženýrkou jezdíme autobusem. Píšu “my” – já a Axel – a přestože se jinak bráním “mykání”, i “my” někdy kakáme, papáme a rosteme. Stále se beru jako samostatná jednotka, ale v koloběhu “mléko – pleny – mléko – pleny” je někdy těžké si svou svébytnou osobnost udržet. Cestování s kočárkem mě většinou stojí mnoho sil, ale uznávám, že jsem trochu přecitlivělá. Možná trochu víc. Každopádně od té doby, co jezdím MHD s kočárkem, mám pocit, že řidiči autobusů jsou necitliví aroganti. Tímto se omlouvám všem řidičům nejen autobusů, kterých se tato má domněnka netýká.
Že mi cestování MHD bude obtížné, jsem tak nějak tušila. Cíleně se vyhýbám nepředvídatelným situacím a ty jsou při nastupování i vystupování z veřejných dopravních prostředků téměř pravidlem. Zvláště když se připojí mé ne úplně valné řidičské schopnosti. A dovednost nosit dítě v šátku jsem si také dosud neosvojila tak, jak bych chtěla. A přestože jsem nic neponechala náhodě a připravila se studiem skoro až interaktivního letáku “S kočárkem po Praze” přímo na stránkách dopravního podniku, ukázalo se, že nástrahy číhají už na zastávce.
Přicházím s předstihem na dřívější spoj, než potřebujeme, poučena. Už vím, že se nemusíme do autobusu vejít a budeme muset počkat na další. Na zastávce už stojí jedna maminka s asi pětiletým synem a mladší dcerou ve sporťáčku. Rovnou se s ní domlouvám, abych předešla případným nepříjemnostem při pozdějším nastupování. Lidé bývají mrzutí už při pouhé myšlence, že by je někdo mohl chtít předběhnout. Zřejmě pozůstatek doby “banánové”.
Chlapec přilákán tajemstvím kočárku se přibližuje a klade zvídavé dotazy. V ruce drží otevřený velký pytlík s křupkami. Když podle mých odpovědí zjistí, že v korbě kočárku leží chlapeček, malou ručkou začíná hladit deku přehozenou přes Axela. Jsem trochu nervózní. Ostatně dítě mám první a jenom jedno. “Víte, on by si moc přál bratříčka,” směje se maminka našeho nového obdivovatele, na můj vkus příliš nahlas a příliš radostně před chlapcovou mladší sestřičkou. Sleduji ruku, jak putuje po dece a chce se do dotknout Axelovy tvářičky. Lvice se probudila. “Dál už ne! – víš, on je ještě maličký a není připravený na bacily ostatních,” snažím se zmírnit odmítnutí. Chlapec neochotně stahuje ruku zpátky. Něco vypráví. I když mu hodně špatně rozumím, zatají se mi dech.
“Co říká?” chce vědět chlapcova matka.
“Nevím, jestli jsem správně rozuměla… Mám pocit, že říkal, že má zlatého streptokoka…”
“No, to měl. Chytil ho ve školce. Ale on už není infekční,” dál vesele švitoří.
Zřejmě postřehla mé překvapení až zděšení. Na zastávku autobusu spěchá další kočárek. Starší paní si v něm veze černého středně velkého chlupatého psíka. Přijíždí autobus.
“Tam se určitě všichni vejdeme,” věří starší paní. Tajně doufám, že ne.
V autobusu jsou dva další kočárky. Nechávám nastoupit Zlatého streptokoka se sestřičkou a matkou, chci dát přednost i starší paní, ale ta uvědoměle spěchá k zadním dveřím autobusu. Nadechnu se a vpluju do autobusu, kde zaparkuju vedle kočárku, v němž leží miminko podobně staré jako Axel. Zlatý streptokok je nadšen, že jedeme taky, a podniká radostný křížový výslech.
Milý Axele, dětská zvědavost se má podporovat, a tak jsem Zlatého streptokoka nezahnala do jiného autobusu. Slíbila jsem Tobě i sobě, že Tě budu chránit, a zdá se, že selhávám při prvním střetu s reálným světem. Ber to z té lepší stránky, čím víc parazitů potkáš a ustojíš je, tím budeš v životě odolnější. S láskou, máma
