Mikulášský turnaj se pomalu chýlil ke konci. Axela s Hedou čekal poslední zápas před konečným sčítáním bodů. V hale strávili skoro celý den spolu s dalšími třiadvaceti týmy. Něco vyhráli, něco prohráli. Hedin táta si vzal na ten den dovolenou. Během přestávek mezi zápasy si bral Hedu často stranou. Axel z povzdálí sledoval, jak občas divoce gestikuluje, a byl rád, že jeho sportovní aktivity rodina už dávno tak neprožívá. Heda vypadala, že si z táty nic nedělá. Hrála dobře v podstatě po celou dobu, to spíš kazil Axel, který teď seděl v písku, čekal, až si Heda vyposlechne další kázání, a mimoděk pozoroval, jak se točí turniketový vstup do haly, když lidé přicházeli a odcházeli. Turniket se znovu otočil a dovnitř vstoupila dívka. Axel přestal dýchat. Hana!
Tak rychle jak se objevila, zase zmizela. Axel vydechl. Vůbec si nebyl jistý tím, že to byla skutečně ona. Zvedl se z písku. Nevěděl, jestli má vyběhnout z haly. Udělal pár kroků, pak se zastavil. Hana… Znovu si sedl a zabořil prsty do písku. Nabral písek do levé ruky a nechal ho protéct mezi prsty. Heda se k němu vracela. I teď se usmívala. Odehráli poslední zápas. Po sečtení všech výsledků skončili třináctí. Heda řekla, že třináctka je její oblíbené číslo. Tátu poslala domů s tím, že je půjde výsledek turnaje oslavit do kavárny, kam ji Axel pozval.
Po vyhlášení se šli se do šaten osprchovat, když vyšli znovu ven, sněžilo. Dokonce sněžilo tak hustě, že čerstvý sníh stihl pokrýt cesty a tak jim teď křupal pod nohama. Zanechávali za sebou stopy, které ale mizely pod dalšími a dalšími sněhovými vločkami. Pouliční lampy svítily do tmy, sníh kolem nich jiskřil a oni mlčky šlapali vedle sebe do Axelovy oblíbené kavárny. Chodíval tam od deseti let sám. Už ho tam znali. Sedával u stejného stolku, pokud byl volný, a kreslil.
Axelův stolek byl volný. Zapadli do velkých ušáků a objednali si horkou čokoládu. Vedle u stolku seděly Helena s Hope a něčemu se hihňaly. Axel si uvědomil, že je v poslední době často vidí spolu.
“Viděl jsem Hanu.”
Heda nic neřekla, jen usrkla ze své horké čokolády a sykla, jak si spálila horní ret.
“Asi… Asi jsem viděl Hanu.”
“Kdy?”
“Dneska. Přišla do haly.”
Heda zavrtěla hlavou. Pochybovala, že by se Hana dnes ukázala v hale.
“Vážně. Já myslím, že to byla ona.”
“Proč by tam chodila? Nechodí ani do školy… Pochybuju, že je vůbec schopná vyjít mezi lidi… A pochybuju, že by jí to rodiče dovolili.”
“Nevím.”
“Myslím, že vidíš jen to, co si přeješ….”
Možná měla Heda pravdu. Možná opravdu jen chtěl, aby se Hana ukázala.
“Zlobíš se, Hedo?”
“Proč?”
“Kvůli Haně.”
Vypadala na vteřinu překvapeně, ale pak se zase klidně napila ze svého hrnku.
“Myslím, že jsi neřekl pravdu.”
Axel se odmlčel. Ne, neřekl pravdu. Neřekl pravdu kvůli Haně. Neřekl pravdu kvůli klukům. A taky kvůli sobě. Hlavně kvůli sobě. Skoro každý dělá něco hlavně kvůli sobě a ten, kdo říká, že dělá něco hlavně pro druhé, tak na nich staví svou existenci taky kvůli sobě. I Hana dělala řadu věcí kvůli sobě. Jenže se jí to vymstilo. Neuměla unést následky. A co vlastně byla pravda? Axel řekl, že nic neví, a snažil se věřit tomu, že vlastně tak docela nelhal.
“Nevadí, Axele, třeba mi o tom jednou povíš. Až budeš chtít,” Heda dopila svou čokoládu a zvedla se k odchodu. Helena s Hope se zrovna něčemu divoce hihňaly, nebo je Axel začal víc vnímat. Trochu mu to vadilo. Přimhouřil oči a díval se na Hedu, jak si vyndavá husté zrzavé vlasy z pod kabátu. “Táta už nechce, abych s tebou hrála,” hodila si sportovní tašku přes rameno. Usmála se. Měl její úsměvy rád. “Jenže já tátu nikdy neposlouchám. Měj se, Axele, a díky za čokoládu.”
Odešla. Bylo tam najednou prázdno. Axel požádal servírku o účet. Přinesla účet a… červenou obálku!
“Tohle ti tady někdo nechal.”
Nevěděla kdo ani kdy. Na směnách se střídají. Každopádně to byl někdo, kdo ví, že sem chodí a že ho tady znají.
“Každý sám si může určit, jaký příběh bude psát. Na co bude vzpomínat.” Axel roztrhl obálku a uvnitř našel kartičku s obrázkem. Vypadalo to jako tři oříšky.
