Axel nemohl v noci spát a tak uvítal pondělní ráno. Tajemné obrázky ho naplnily novou energií a zároveň strachem. Rychle se nasnídal a vyrazil do školy. Už na něj čekali. Věděl, že k tomu dojde. Šimon, Jakub a Filip. Věděl, co chtějí. Chtějí vědět, jestli někomu něco řekl o Haně. Věděli, že on a jeho rodiče byli v ředitelně. Na Hanině profilu už nebyly žádné důkazy. Zůstaly jen soukromé zprávy. V ředitelně řekl, že nic neví. I Hedě řekl, že nic neví, jenže ta na něm poznala, že neříká pravdu. Ale nechala to tak. Zatím.
Kluci stáli před školou s rukama v kapsách. Snažili se vypadat ležérně. Hlavně Šimon a Filip. Jakub žmoulal šňůrku od mikiny, která mu visela přes bundu. Nervozita. Axel chápal, často se v poslední době cítil stejně. Většina lidí ze školy si myslela, že se Hana zbláznila. Ona sama pak říkala, že to byla nešťastná náhoda. Axel nevěděl, ale pocity viny mu napovídaly, že to úplně náhoda nebyla a že se Hana ani nezbláznila. Byl si skoro jistý, že kluci uvažují stejně. Byli to jeho kamarádi… Jsou to jeho kamarádi.
“Ahoj.”
Každý může udělat chybu.
“Vyhýbáš se nám?”
Jo, pomyslel si, ale nahlas neřekl nic. Stáli v tichu. Nevěděli, co vlastně říct. Kolem nich procházeli profesoři a ostatní studenti. Šimon se zhoupl na špičky a zase zpátky na paty a ruce zarazil víc do kapes bundy. Axel mohl odejít, nedrželi by ho, ale stál tam s nimi dál.
“Nechceš jít o víkendu do kina?” nevydržel mlčení Jakub.
Axel dál mlčel.
“Tak už s náma mluv, sakra! Jedeš v tom taky! Seš v tom stejně jako my!” vybouchl Šimon a kapsy se mu vyboulily, jak sevřel ruce v pěst.
Pokud Axel věděl, byl zatím jediný, s kým ředitel mluvil. Šimonův strach schovaný za vztekem ho vlastně trochu pobavil.
“Ty se směješ!? Přijde Ti to vtipný?!
Šimonův hlas se třásl a jeho oči trochu zčervenaly. Axel si až teď uvědomil, že se usmívá. Nepřišlo mu to vtipný, ani trochu. Nejistota u něj však často vzbuzovala smích. Jakub sklonil hlavu a kopal špičkou boty do země. Filip mlčel stejně jako Axel. A Šimon vypadal, že by mu nejraději jednu vrazil.
“Ahoj kluci! Axele, pojď už, potřebuju s Tebou probrat ten náš projekt!” Hailey ho táhla za ruku do budovy školy. Žádný projekt s Hailey neměl, tím si byl Axel jistý. Kluci se nezmohli ani na slovo ani na pohyb a zůstali stát před školou.
“Nemusíš mi děkovat.”
Myslela si, že ho zachránila. Možná ano. Sám si ale nebyl jistý, jestli to byla záchrana, jestli potřeboval před něčím zachránit.
“Chápu, dneska jsi oněměl. Nevadí. Měj se.” Nechala ho stát před skříňkami a zmizela ve třídě.
Axel otevřel skříňku, aby si odložil bundu. Byla tam. Červená obálka tam byla už teď. Překvapilo ho to tak, že skříňku rychle zavřel, otočil se k ní zády a rozhlédl se kolem sebe. Pak znovu skříňku otevřel a vzal obálku do ruky. “Budu Ti vyprávět příběh,” stálo na obálce. A uvnitř byla kartička s nakreslenou vánoční ozdobou v podobě zlaté rybky vyskakující ze síťky.
Celý den ve škole proseděl pohlcený svými myšlenkami. Cestou ze školy se stavil v obchodě s fotografickými potřebami a koupil si klasické album. Po večeři si zalezl do svého pokoje a vždy na novou stránku nalepil kartičku s kresbou a nechal u ní přiloženou obálku. A každou takovou stránku označil datem, kdy obálku s kartičkou dostal.
