První adventní neděle. Axel přešlapoval před beach volejbalovou halou a čekal na zrzavou Hedu. Do Mikulášského turnaje zbývaly dva dny. Když odcházel z domova, máma právě začínala s pečením. Jako malého kluka ho bavilo pomáhat jí, teď byl rád, že má dobrou výmluvu, aby utekl vykrajování mrňavých lineckých koleček. Táta se taky raději vyplížil hned ráno, minulý rok si přispal a až do večera musel plnit vosí hnízda a dívat se u toho na pohádky. Axel čekal na Hedu a přemýšlel o záhadných kartičkách, které našel ve skříňce a ve schránce. Na internetu už si vyhledal, že “ve hře Dixit se stanete vypravěčem a budete vymýšlet vlastní příběhy”.
Byl tu tedy někdo, kdo chtěl vyprávět příběh?
Ale co je to za příběh?
A kdo ho vypráví?
Dostane ještě další kartičky?
Otázek se vynořovalo hodně. Axel po druhé kartičce začal být zvědavý. Po včerejším objevu ve schránce hned ve svém pokoji vyhledal první obálku. Než šel spát, položil obě kartičky vedle sebe na stůl a dlouho se na ně díval. Ani neslyšel mámu vcházet. Když mu přišla mu popřát dobrou noc, Axel rychle kartičky zakryl sešitem.
V dálce viděl přibíhat Hedu. Tlustý cop vlasů jí lítal ze strany na stranu. Byla udýchaná a dokonce jí trochu zčervenaly bledé pihaté tváře.
“Omlouvám se, máma měla zase milión otázek mezi dveřma.”
Nemusela se omlouvat, tohle Axel moc dobře znal, a tak jen pokrčil rameny. Mohlo to znamenat cokoliv, došlo mu, když se na něj Heda tázavě podívala. Lidi spolu fakt málo mluví, o to víc používají nejednoznačná gesta.
“V pohodě.”
Šli se převléct do šaten. Pak si půjčili na recepci síť s deseti balóny pro členy klubu a vyrazili do haly trénovat. Axelovi to moc nešlo, nemohl se pořádně soustředit. Ale protože se jakýmkoliv sportem rád pouze bavil, tak mu to nevadilo. Heda sice měla větší ambice, i když si Axel dosud nebyl jistý, zda se skutečně jednalo o její ambice nebo spíš o ambice jejího otce, ale oceňovala, že se svým spoluhráčem na kurtu především dobře pobaví, narozdíl od toho, jak to vídala u jiných párů.
Strávili v hale na písku celé nedělní odpoledne. Slunce zapadalo brzy, takže když z areálu odcházeli, byla už tma.
“Nechceš si zajít na adventní čokoládu? Zvu tě.”
“Jsi snad jediný kluk ze školy, který chodí na čokoládu,” zasmála se Heda, která jeho pravidelný rituál v oblíbené kavárně znala. “Ale mě se to líbí,” dodala rychle. Nechtěla, aby si Axel myslel, že se mu vysmívá. Všichni teď byli opatrnější. A navíc na čokoládu by ráda zašla.
Axel se tvářil podivně.
“Anebo to raději necháme na jindy. Můžeme jít zapít ten úterní turnaj. Měl bych být dnes včas doma, u nás se advent docela prožívá.”
Heda přikývla. Jestli byla zklamaná, nedala to na sobě znát. Usmála se a rozběhla se k domovu. Axel se za ní chvíli díval. Neřekl úplně pravdu. Advent se u nich sice dost prožíval, ale hlavně mu došlo, že by na něj doma mohla čekat další obálka a v ní další obrázek. Najednou byl hrozně netrpělivý a zvědavý. Nejdřív šel, pak šel rychle, popobíhal, běžel a pak si přál, aby mohl letět.
Schránka u jejich domu byla prázdná.
Axel se ani nesnažil skrýt zklamání, když vstupoval do domu, kde už byli všichni. Máma dokončovala v kuchyni večeři. Táta s tetou Lucií drželi v rukou skleničky s vínem a dělali si z mámy legraci. Prarodiče seděli v obýváku a dohadovali se, kdo se stane dalším prezidentem. Každý měl tip na jiného kandidáta, vzácně se však všichni shodli na tom, že Leoš Eman už si na úkor národa užil dost a mohl by být na běžkách odtlačen do důchodu. Teta Lucie z kuchyně volala něco o tom, že ona příliš neholduje fyzické práci, ale v tomto případě je ochotná udělat výjimku a přiložit ruku k dílu.
Velké rodinné večeře se Axelovi vlastně líbily, ale tentokrát se nedokázal dostat do vhodné nálady. Bál se, že další kartičku už nedostane. Najednou mu na tom začalo záležet. Po adventní večeři se vždy pouštěla pohádka. Máma sklízela stůl, táta doléval víno a Axel se rozhodl, že se půjde ještě jednou podívat do schránky.
Byla tam. Červená obálka a na ní věta: “Svět je plný příběhů.” A v obálce kartička, na které byly nakreslené bílé puntíky na červeném pozadí.
