Letos mohla být máma spokojená. Počasí na návštěvu adventních trhů už nemohlo být lepší. Jako mávnutím kouzelného proutku se déšť přes noc změnil ve sněhové vločky. A ráno zasvítilo slunce do jemného bílého poprašku, kterého napadlo tak akorát a zdálo se, že ho mírný mrazík bude držet při životě dostatečně dlouho, aby si máma svou kouzelnou vánoční atmosféru mohla užít po celý den. Táta vypadal u snídaně zklamaně, protože věděl, že teď už ho od rodinné výpravy na trhy nic nezachrání. Každoročně, co si Axel pamatoval, se jezdilo na Křivoklát. A bylo to velký.
Výprava vždy zahrnovala dvě plná auta. Do rodinného vozu k ním téměř každý rok přibyla ještě teta Lucie, za což byl Axel rád, protože s ní byla legrace. Někdy nechápal, jak ona a máma mohou být sestry. Teta Lucie byla po Axelovi ve výpravě nejmladší a živila se jako fotografka, často fotila pro National Geographic a cestovala tak po celém světě. Podle mámy měla svérázné názory na život. Axel postupem času pochopil, že tím patrně myslela, že teta Lucie nikdy nechce mít děti a chce být nezávislá. Na tom on sám neviděl nic špatného, protože když se díval na mámu a na tetu, tak chtěl být víc jako teta a míň jako máma. Jednou to mámě dokonce řekl a ta mu navrhla, že se tedy může sbalit a jít si vyzkoušet žít s tetou. Když si zabalil batoh a přišel se rozloučit do kuchyně, řekla mu máma, že se asi zbláznil, aby si okamžitě vybalil a šel se navečeřet. Někdy bylo opravdu těžké mámu pochopit, protože si často protiřečila a Axel pak nevěděl, co myslí vážně a co říká jen tak.
Všichni čtyři prarodiče přijížděli na trhy v jednom autě. Jejich jízdě obvykle předcházelo dohadování dědy Radovana a dědy Jáchyma o to, kdo bude řídit. Tuto debatu vždy ukončila babička Leontýna, která zabavila klíče od auta a sedla si na místo řidiče, babička Zuzana přistoupila na sedadlo spolujezdce a oba dědové si tak museli vlézt na zadní sedadla, kde je po celou jízdu pak spojovalo hudrání na ženy za volantem, což ovšem bylo babičce Leontýně jedno, protože volant držela v rukou ona.
Když dorazili na místo, mámu nemile zaskočilo množství lidí, teta Lucie řekla, že se není čemu divit, když je pěkné počasí, a táta utrousil, že kdyby to bylo na něm, tak pokud ví, doma žádné davy nejsou. Nakonec se jim podařilo zaparkovat bez problémů. Obě babičky zavěšeny do sebe zmizely mezi stánky. Dědové vyhledali stánek se svařákem a rázem shledali výhodu v tom, že nebudou muset řídit ani zpátky domů. Přestože se máma s tetou Lucií v mnohém lišily, vánoční čas a trhy prožívaly podobně, takže nakonec nechaly Axela s tátou daleko za sebou, což zřejmě nikomu nevadilo.
“Jak to jde ve škole?”
“Dobře.”
Axelovi došlo, že se táta po událostech posledních dní asi neptá na páteční pohromu se zajícem, ale vlastně nevěděl, jak jinak odpovědět. Rodiče touto otázkou zabíjejí možnost delšího hovoru. Táta se odmlčel. Procházeli kolem stánku s ozdobami a táta se u něj zastavil. Zatímco si prohlížel skleněné ozdoby různých tvarů a barev, Axel se rozhlédl kolem sebe. Mezi lidmi zahlédl spolužačku Helenu. Všimla si ho, usmála se a zamávala mu. Napadlo ho, že Helena je docela hezká holka, sice sportovní nemehlo, ale dobře se s ní povídalo. Helena chytla nějakou holku za rukáv kabátu a ukazovala Axelovým směrem. Teprve teď si všiml, že je tam s kamarádkou Hope, s níž chodila do třídy. Obě dívky se na Axela smály a mávaly mu, než odběhly za svými rodiči.
Táta se loučil s prodavačem, otočil se zpět k Axelovi a v ruce držel papírový pytlík. Dál se spolu ploužili hradním areálem.
“Co Hana?”
“Teď nechodí.”
“Aha.”
Axel nechápal, proč se o tom táta chce bavit právě teď.
“Kdybys potřeboval s někým mluvit…”
“Já vím, tati,” přerušil ho Axel.
“Dobře… Pojď, půjdeme najít mámu a tetu, nebo tady zase budeme až do večera.”
Axel byl rád, že o Haně už nemusí mluvit. Mámu s tetou Lucií našli u stánku se svařákem společně se všemi prarodiči. Všichni se bavili a smáli. Táta mámě podal papírový pytlík. Byla v něm čirá skleněná koule, která chránila malé skleněné jablíčko. Máma vypadala šťastně. Ostatně táta bručel na trzích každý rok a každý rok vybral pro mámu ozdobu na stromeček. Všichni společně ještě pořídili adventní věnec a stromek – adventní neděle i Štědrý večer trávila celá rodina už několik let pohromadě – a vyrazili k domovu.
Doma máma poslala Axela s košem, když se vracel kolem schránky, všiml si, že je v ní něco červeného. Jenže dnes byla sobota a pošťák v sobotu nechodí. Rychle schránku otevřel a našel další červenou obálku s nápisem “Dixit je hra.”. Došlo mu, že první obálce nevěnoval ani dostatečnou pozornost, nemohl si ani vzpomenout, kam ji dal. Ve druhé obálce našel další kartičku s modrým okem. To tam viděl.
