Byl začátek prosince a pršelo. Každoroční marné čekání na první sníh Axelovi na náladě nepřidalo. Ráno u snídaně se ještě stihl pohádat s mámou, která adventní čas vždycky dost prožívala a i tentokrát se o víkendu chystala celou rodinu vytáhnout na vánoční trhy, aby všichni “nasáli vánoční atmosféru”. Táta na něj přes stůl spiklenecky mrkl a pak prohodil mezi dveřmi na cestě do práce, že jestli bude hnusně, tak se nikam nejede. Dveře se za ním zabouchly a máma si hlasitě povzdechla.
Do školy se schválně coural, od průšvihu s Hanou se mu tam dvakrát nechtělo. Klukům se vyhýbal a často přemýšlel, co mohl udělat jinak. Upínal se k tomu, že za chvíli budou vánoční prázdniny a po Vánocích se snad situace ve škole trochu uklidní. Podíval se na hodinky a rozběhl se. Ať už to bylo jakkoliv, nechtěl přijít pozdě. Vběhl do budovy, kde se srazil s Hedou.
“Co blbneš?!”
Husté zrzavé vlasy měla spletené do copu. Pihy jí na zimu vždycky trochu vybledly, stejně jako pleť a snad i ty už tak příliš světle modré oči. Sbírala ze země učebnice. Možná se na něj i zlobila, ale nikdy na sobě nedala nic znát.
“Uvidíme se odpoledne na tréninku,” usmála se.
Za pár dní spolu měli odehrát Mikulášský turnaj.
Když byl Axel ještě docela malé mimino, celá rodina o něm měla různé sportovní představy. Teta Lucie chtěla, aby byl hokejista. Babička Zuzana se nadchla pro krasobruslení. Oba dědové jsou nadšení z tenisu. Táta má rád různé sporty, ale hlavně chce, aby byl Axel pohybově všestranný. Máma miluje volejbal, ale prý nebude Axela do ničeho nutit, ten malý míček koupila úplnou náhodou a nemůže za to, že ho malý Axel tolik miluje. A babička Leontýna říkala, že se mají všichni uklidnit.
Axel rád běhá, kreslí a čte si v mámině deníku, což samozřejmě ona neví. Nebo si to Axel aspoň myslí. Do deseti let zkoušel na popud rodinných příslušníků různé druhy sportů najednou, každý den chodil po škole na něco jiného. Pak přestoupil na gymnázium a oznámil rodině, že od teď si bude o svých pohybových aktivitách rozhodovat sám. Babička Leontýna pravila něco v tom smyslu, že “aspoň to dítě má rozum”. Rodiče s jeho rozhodnutím souhlasili, pouze si vymínili, že budou mít poradní hlas. S tím souhlasil Axel, protože se dovtípil, že případným nesouhlasem by mohl přijít o důležitého sponzora svých aktivit.
Nakonec přišel s tím, že každý školní rok se bude věnovat pouze jedinému sportu, ale pořádně. Tátovi se jeho nápad líbil a máma vyjevila ve svém deníku přání, aby vynechal nebezpečné extrémní typy sportovních aktivit. Rád by jí řekl, že se nemusí bát, protože není sebevrah, ale z pochopitelných důvodů nemohl, když mu takovou věc neřekla přímo. Nakonec to snad však pochopila sama. První rok chodil na plavání, druhý rok se věnoval badmintonu, třetí rok běhal přes překážky, čtvrtý rok zkoušel hokej, teta Lucie cedila skrze zuby, že teď už je trochu pozdě, a asi bylo, protože mu to moc nešlo. Pátý školní rok se mu náhodou připletl do plánu beach volejbal, když spolužačka Heda hledala spoluhráče. Sice se nijak moc neznali, ale byla mu docela sympatická a ještě neměl žádný sport pro tento rok vytipovaný.
Den ve škole se příšerně vlekl. Axel nějak přežil matiku, češtinu, chemii, dějepis i zkoušení z biologie, při němž v podstatě věděl jen to, že “zajíc obecný žije v lese”. Mladá profesorka Lišková byla zřejmě už vánočně naladěna a tak mu uznale darovala alespoň čtyřku. To zas bude máma ráda – “takový chytrý kluk a zase taková pohroma”. Táta jí řekne, že to aspoň není pětka a že kluk nemůže být šprt jako ona. A máma si půjde napsat do deníku, že je táta lajdák a že by jí měl někdy podpořit. Axel si myslí, že by máma měla víc mluvit s tátou než s deníkem a táta by měl víc poslouchat. Někdy má chuť jim to říct, ale pak se dívá, jak táta dá mámě pusu, ona ho letmo pohladí po tváři, a říká si, že snad jeho rodiče po téměř dvaceti letech společného života vědí, jak spolu žít. Aspoň to tak máma často píše do svého deníku a v tomhle jí Axel věří.
Po biologii už byla legrace přežít tělocvik, navíc dnes hráli volejbal. Všichni byli rádi, až na Helenu, která se bojí míče. Při cestě ke skříňce se Axel rozhodl, že se po cestě domů staví ve své oblíbené kavárně s velkými křesly a skvělou horkou čokoládou a trochu si zakreslí.
Otevřel skříňku a kromě bundy na něj vypadla i červená obálka.
“Znáš Dixit?” bylo na ní napsáno.
Otevřel obálku. Byla v ní kartička. Cesta lemovaná mohutnými stromy. Temnota. A uprostřed cesty hvězda. Aspoň to na kartičce viděl.
